Byla jednou jedna medúza jménem Míša, která žila v kouzelných hlubinách oceánu. Míša byla krásná a zářila jako duhová perla. Všichni ji obdivovali pro její nádherné barvy. A právě proto se Míša stala velmi pyšnou. „Jsem nejkrásnější medúza v celém oceánu,“ říkala si každý den a plula mezi korály s nosíkem nahoru.
Jednoho dne se Míša rozhodla, že se vydá na dobrodružnou výpravu do hlubokých mořských jeskyní. Chtěla ukázat všem, jak je odvážná a krásná. „Podívejte, jak zářím!“ volala na všechny rybičky, které potkala. Ale v jeskyních bylo temno a Míša si nevšimla, že se začíná ztrácet.
Náhle ucítila, že se jí něco dotklo. Byl to starý mořský krab Karel. „Co tady děláš, mladá slečno?“ zeptal se přátelsky. „Hledám cestu ven, ale všude je tma!“ odpověděla Míša a trochu se zastyděla. „Nezáleží na tom, jak krásně záříš, když nevidíš na cestu,“ usmál se Karel a vedl ji zpátky na světlo.
Když se Míša vrátila zpět do světlé části oceánu, uvědomila si, že krása není všechno. „Děkuji, Karle,“ řekla pokorně. „Příště budu dávat pozor, kam plavu, a nebudu se tolik chlubit.“ A od té doby byla Míša nejen krásná, ale také moudrá.
Ponaučení z příběhu je jednoduché: Krása je důležitá, ale moudrost a přátelství jsou ještě důležitější. Nikdy se nesmíme stát příliš pyšnými, protože pravou cestu nám často ukážou ti, které bychom nejméně čekali.