Byl jednou jeden malý hlemýžď jménem Honzík. Honzík měl krásnou pruhovanou ulitu, kterou si nesl na svých zádech, když se plazil po zelené trávě lesa. Les byl jeho domovem, plným vysokých stromů a květin, které voněly jako čerstvé jaro. Honzík byl obvykle klidný a pomalý, ale dnes měl špatnou náladu. Slunce svítilo příliš jasně a jeho stín se mu zdál příliš dlouhý.
Honzík si usmyslel, že se vydá na průzkum. Chtěl najít místo, kde by nebylo tolik slunce. Plazil se pomalu mezi listy a šiškami, až se dostal do hustého křoví. Když se otočil, zjistil, že neví, jak se vrátit domů. Byl ztracený a to ho ještě víc rozzlobilo. „Ach ne!“ zamumlal si pro sebe Honzík. „Jak se teď vrátím k mým milým listům?“
V tom okamžiku kolem prošla stará moudrá sova, která si všimla rozzlobeného hlemýždě. „Co se děje, Honzíku?“ zeptala se sova klidným hlasem. Honzík jí vyprávěl o své ztrátě a o tom, jak je rozzlobený, protože neví, jak najít cestu zpět. Sova se usmála a řekla: „Někdy, když jsi ztracený, stačí se uklidnit a rozhlédnout se kolem.“
Honzík si vzal soví radu k srdci. Zastavil se, zhluboka se nadechl a pozorně se rozhlédl. Uviděl známou květinu, kterou měl rád, a vedle ní malou cestičku. Sova mu řekla: „Sledováním této cestičky se jistě dostaneš zpět.“ Honzík se podíval na sovu s vděčností a sova mu zamávala na rozloučenou svými velkými křídly.
Honzík se vydal po cestičce a brzy se ocitl zpátky na své milované trávě. Byl šťastný, že se vrátil domů, a pochopil, že vztek mu nepomohl. Naučil se, že když se zklidní a rozhlédne, může překonat i ty největší překážky.
A tak si Honzík zapamatoval, že i když se někdy cítí rozzlobený, trpělivost a klid mu pomohou najít cestu zpět.