Byl jednou jeden spokojený rejsek jménem Pepík, který žil uprostřed kouzelného lesa. V tom lese vše vonělo po květinách a stromy šeptaly tajemství. Pepík měl rád svůj domov a každý den objevoval něco nového.
Jednoho dne, když si Pepík hrál pod velkým dubem, zaslechl smutný pláč. „Kdo to pláče?“ zeptal se Pepík a vyrazil za zvukem. Zjistil, že je to malý skřítek, který ztratil svou kouzelnou hůlku. „Bez ní nemohu vrátit kouzlo do lesa,“ řekl skřítek nešťastně.
Pepík se rozhodl pomoci. „Neboj se, najdeme ji!“ řekl odhodlaně. A tak se oba vydali na dobrodružnou výpravu. Prošli hustým porostem, přebrodili šumivý potok a vyšplhali na kopec, kde rostla zlatá kapradina.
Konečně, na vrcholku kopce, uviděli hůlku třpytit se v trávě. „Tady je!“ zvolal Pepík radostně. Skřítek popadl hůlku a zamával s ní. Les se znovu rozzářil magií a všichni obyvatelé lesa byli šťastní.
Pepík se vrátil domů spokojený, že pomohl svému novému kamarádovi. A protože byl vždy ochotný pomoci, všichni v lese ho měli rádi.
A tak se Pepík naučil, že pomáhat druhým je kouzlo, které dělá svět krásnějším.