Byl jednou jeden ježek jménem Jenda, který žil v kouzelném lese plném barevných květin a zpívajících ptáčků. Jenda byl velmi pyšný na své ostré bodliny, které se blyštěly na slunci jako malé jehličky.
Jednoho dne se Jenda rozhodl, že se vydá na procházku do lesa a ukáže všem zvířátkům, jak krásné bodliny má. „Podívejte se na mě!“ volal na veverky, myši a zajíce. Všechna zvířátka se zastavila a obdivovala jeho bodliny. Jenda byl nadmíru spokojený.
Náhle se však objevila velká bouře. Vítr začal foukat, stromy se kývaly a déšť padal jako vodopád. Jenda se snažil schovat, ale jeho bodliny byly moc těžké na to, aby se rychle pohnul. „Pomoc!“ volal Jenda, ale nikdo ho neslyšel přes hřmot bouře.
V tu chvíli přišla sova, moudrá a stará obyvatelka lesa. „Jendo, zamysli se,“ řekla sova. „Tvoje pýcha tě teď uvěznila. Musíš najít způsob, jak se zachránit.“ Jenda se zamyslel a uvědomil si, že jeho bodliny nejsou všechno. Musí najít úkryt, kde by se mohl skrýt.
S velkým úsilím se Jenda snažil přesunout své bodliny blíže k tělu a pomalu se převalil pod hustý keř. Tam se schoval před deštěm a větrem. Bouře za chvíli ustala a slunce se opět objevilo na obloze. Jenda byl v bezpečí.
Od toho dne si Jenda uvědomil, že není důležité být pyšný jen na svůj vzhled. Naučil se, že moudrost a přátelství jsou cennější než jakákoliv ozdoba. A tak se stal skromnějším ježkem, který si užíval krásy lesa a přátelství všech zvířátek.
**Poučení:** Pýcha může být na obtíž. Moudrost a přátelství jsou opravdové poklady.