V krásné vesničce jménem Kurníkovo žila slepice jménem Pepina. Pepina byla slepička jako každá jiná, ale měla jeden malý problém. Byla pořád zmatená! Nevěděla, kdy je čas na snídani, kdy se má koupat v prachu, ani kdy je čas jít spát. Vesničané se jí smáli, ale Pepina byla šťastná ve svém světě kurníkových snů.
Jednoho dne, když se Pepina procházela po dvoře, našla starý, zaprášený klobouk. „Co to tu máme?“ zamumlala a šťouchla do něj zobákem. Najednou se z klobouku ozval hlas: „Jsem kouzelný klobouk a splním ti jedno přání!“ Pepina překvapeně zakroutila hlavou. „Chci být chytrá a nikdy se už neztratit!“ přála si rychle.
Klobouk se zasmál a hned bylo vše jinak. Pepina se najednou cítila úplně jinak. Věděla, kdy má jít na oběd, kdy je čas na hru a dokonce kdy padá noc. Ale něco nebylo v pořádku. Slepice ztratila svůj radostný úsměv a přestala si hrát s ostatními zvířaty. Byla teď pořád vážná a přemýšlela jen o čase.
Pepina se rozhodla, že musí najít klobouk a přání zrušit. Rozběhla se přes louku, přes potok, až dorazila ke starému dubu, kde klobouk ležel. „Klobouku, prosím, vrať mi mé zamotané myšlenky a radost!“ zvolala zoufale. Klobouk se znovu zasmál a přání splnil.
Pepina byla zase zmatená, ale šťastná. Uvědomila si, že je lepší být veselá a trochu popletená, než smutná a pořádně chytrá. A tak se Pepina vrátila do Kurníkova, kde ji všichni s radostí přivítali. A ona si užívala každý den plný dobrodružství, i když si občas spletla čas večeře.
A co je z toho ponaučení? Je důležité být sám sebou a nebát se být trochu jiný. Štěstí najdeme v tom, jak jsme, ne v tom, co si myslíme, že bychom měli být.